Fed pod tlakem Bílého domu: Trump novými nominacemi mění rovnováhu moci

srp, 31 2025

Poprvé po desítkách let se může stát, že měnový výbor americké centrální banky bude při klíčovém rozhodování v patové situaci. Důvod? Bílý dům rychle mění složení a váhy uvnitř Fedu tak, aby se více přiklonil k měkčí politice a nižším sazbám. Prezident Donald Trump nominuje a povyšuje tváře, které sdílejí jeho pohled na ekonomiku, a z tradičně konsenzuální instituce dělá ostřeji politické bojiště.

Jak se mění vedení a hlasování uvnitř Fedu

Nejviditelnější tah: nominace ekonoma Stephena Mirana do Rady guvernérů. Miran, který vede Radu ekonomických poradců Bílého domu, by se po potvrzení Senátem stal jedním z klíčových hlasů v sedmičlenné radě. Okno se otevřelo nečekaně – guvernérka Adriana Kugler oznámila začátkem srpna 2025 odchod před vypršením mandátu, původně naplánovaného na leden 2026. Bílý dům tak získal další šanci přesměrovat vedení banky.

Současně prezident povýšil Michelle Bowman na post viceguvernérky, a to s platností od 9. června 2025 na čtyřleté období. Bowman je dlouhodobě vnímána jako jméno blízké komunitním bankám a spíše uvolněnější regulaci. Pokud by se podařilo vyměnit i guvernérku Lisu Cook (její mandát končí až v roce 2038), posun směrem k uvolňování měnové politiky by byl ještě výraznější.

Tady začíná jít do tuhého: ve Federálním výboru pro operace na volném trhu (FOMC), který rozhoduje o sazbách, sedí 12 hlasujících. Sedm guvernérů z Washingtonu, prezident newyorského Fedu napevno a čtyři regionální prezidenti v roční rotaci. Dvanáct je sudý počet. Když se tábor „holubic“ a „jestřábů“ rozdělí přesně napůl, je z toho pat. Formální pravidla FOMC takový scénář výslovně neřeší a centrální banka zatím nenaznačila, jak by se v takové situaci postupovalo.

Historicky se Fed spoléhal na konsenzus. Nesouhlasné hlasy byly spíš výjimkou a rozhodnutí prošla obvykle s jasnou většinou. Přesto existují tři známé případy, kdy se prosadil návrh jen o jediný hlas – naposledy v roce 1973. Dnešní rozložení sil a politické napětí ale zvyšují šanci, že se křehká jednota rozsype a hlasování bude častěji těsné.

Trump otevřeně říká, že sazby by podle něj měly být o více než tři procentní body níže než dnes. I kdyby Fed letos v září snížil, jak trhy čekají, prezidentův cíl míří mnohem hlouběji. To znamená rychlejší úvěrování, měkčí finanční podmínky – a také větší riziko, že se znovu rozběhne inflace, pokud ekonomika zůstane přehřátá.

Na pozadí nominací se hraje ještě jedna méně viditelná, ale důležitá hra. Regionální prezidenti, kteří se střídají v FOMC, nejsou jmenováni prezidentem. Vyhlašují je správní rady regionálních bank, ale Washington – tedy Rada guvernérů – jejich volbu potvrzuje. Pokud se složení rady posune, může se změnit i to, koho regiony vyberou a jak snadno získají souhlas. V součtu to otevírá Bílému domu širší prostor nepřímo ovlivňovat i „rotující“ část FOMC.

Když se ptáte, kde je hranice mezi politikou a nezávislostí, odpověď vede do historie. Po „akordu“ mezi Fedem a ministerstvem financí z roku 1951 si centrální banka hájila právo dělat nepopulární rozhodnutí bez tlaku Bílého domu. V praxi to ale nikdy nebylo bez tření. Prezident Lyndon Johnson tlačil v 60. letech na uvolnění, Richard Nixon podle historiků vyvíjel tlak na guvernéra Arthura Burnse na začátku 70. let. Donald Trump šel ve svém dřívějším působení otevřeně po médiích a veřejně kritizoval sazby. Dnešek posouvá tlak z veřejných výroků dovnitř instituce – skrz nominace a personální rošády.

Případný pat ve FOMC má i praktický dopad. Bez rozhodnutí o sazbách by zůstala platná stávající úroveň, a pokud by se jednalo o změnu bilance (tempo odprodejů dluhopisů či jejich nákup), zasekla by se i tato část politiky. Trhy nesnášejí nejistotu: spread mezi krátkými a dlouhými výnosy by mohl víc kolísat, dolar by reagoval na každý náznak rozuzlení a riziková aktiva by žila z titulků. V takovém prostředí by se ve větší míře stávalo, že o finančních podmínkách nerozhoduje sazba jako číslo, ale volatilita jako pocit.

Je tu ještě jeden aspekt – regulace bank. Viceguvernérská role má váhu při nastavování dohledu a kapitálových požadavků. Měkčí přístup by znamenal, že bankám uvolní ruce, což krátkodobě podpoří úvěrování, ale také zvýší citlivost systému na šoky. Tvrdší přístup naopak utáhne šrouby, ale může tlumit růst. Směr zvolený novým vedením tak dopadne i na to, jak ochotně budou banky půjčovat domácnostem a firmám.

Co to znamená pro trhy a pro Česko

Pokud se Fed vydá rychleji k nižším sazbám, bude to cítit i u nás. Slabší dolar typicky pomáhá komoditám a rozvíjejícím se trhům, ale může také přinést tlak na posílení koruny. Silnější koruna pak zlevňuje dovoz a mírní českou inflaci, což může dát České národní bance větší prostor držet své sazby níž. Naopak, kdyby se Fed zasekl kvůli patům a trh si zvykl na vyšší rizikovou přirážku, koruna by mohla kolísat víc a financování v cizích měnách by zdražilo.

České exportní firmy sledují hlavně kurz a poptávku. Měkčí americká politika může krátkodobě podpořit americkou poptávku po zboží a službách, ale jestli zároveň rozkolísá dolar, budou se hůř zajišťovat kurzy. Finanční ředitelé uvidí, že pojištění měnového rizika a úrokové swapy zdraží, jakmile vyskočí volatilita výnosů v USA.

Domácnosti pocítí změny nepřímo. Hypotéky v Česku se sice odvíjejí od sazeb ČNB, ale globální nálada a výnosy na eurových a dolarových trzích propisují bankám cenu peněz. Když americké výnosy padají a riziko klesá, banky jsou ochotnější zlevnit financování. Když výnosy lítají a riziko roste, banky si raději nechají větší rezervu v marži.

Scénáře pro následující měsíce se proto rozcházejí ve dvou bodech: jak hluboké budou americké škrty sazeb a jak stabilní bude proces rozhodování. Hlubší škrty bez chaosu by zjemnily globální finanční podmínky, podpořily akcie a srazily výnosy státních dluhopisů. Hlubší škrty s chaosem – tedy s paty a nečitelnou komunikací – by část těchto výhod sežrala nervozita.

Pro pořádek základní přehled, kdo v Fedu co dělá a proč se tolik mluví o „rotaci“:

Rada guvernérů: až 7 členů ve Washingtonu, nominace prezidentem USA, potvrzuje Senát. Hlasují v FOMC.
FOMC: 12 hlasů – 7 guvernérů, prezident newyorského Fedu (stálý) a 4 rotující regionální prezidenti. Rozhoduje o sazbách a bilanci.
Newyorský Fed: provádí nákupy/prodeje aktiv na trzích, má stálý hlas.
Rotace prezidentů: ostatní regionální banky (11) sdílí 4 hlasy, každý rok se složení obměňuje.
Holubice vs. jestřábi: „holubice“ preferují nižší sazby a růst zaměstnanosti, „jestřábi“ kladou důraz na boj s inflací.

Klíčová otázka není jen „kdo“ sedí u stolu, ale „jak“ se rozhoduje. Pokud se kultura konsenzu rozpadne a pravidla neřeknou, co s remízou, bude mít každý krok centrální banky větší politický stín. A ten se z Wall Street vždycky nějakým kanálem přesune i na pražskou burzu, do rozpočtů exportérů a nakonec do peněženek lidí.