Humanoidní roboti v Pekingu: první robotí hry, virální srážka a tvrdý test reality

zář, 22 2025

První robotí hry v Pekingu: show i laboratoř

Na rychlobruslařském oválu v Pekingu, kde v roce 2022 padaly olympijské rekordy, se v srpnu 2025 běželo 1500 metrů jinak než obvykle. Na dráze nebyli atleti, ale humanoidní roboti – a jeden z nich v plné rychlosti vrazil do technika, který se ocitl na trati ve špatný moment. Video obletělo sítě během hodin. Zábava? Ano. Ale hlavně nečekaný test toho, jak si stroje vedou v reálném, ne sterilně uzavřeném prostředí.

Třídenní Humanoid Robot Games přivezly na jeden stadion přes 500 robotů ze 280 týmů a 16 zemí, včetně USA, Německa nebo Japonska. Více než 12 tisíc diváků v „Ledové stuze“ sledovalo mix disciplín, který připomínal olympiádu naruby: běhy, fotbal, štafety, box, prvky bojových umění. Nebyl to cirkus. Organizátoři rámovali celé hry jako otevřenou zkušebnu pro tzv. embodied AI, tedy umělou inteligenci vtělenou do stroje, která se musí sama rozhodovat a přizpůsobovat – ne jen počítat na stole.

Podívaná měla tempo i chyby. Vedle virální srážky vyvolal rozruch moment, kdy jednomu závodníkovi během patnáctistovky upadla hlava. Devatenáctiletý student Beijing Union University Wang Zi-yi to popsal bez kudrlinek: udržet stabilní „hlavu“ – což je u humanoida uzlový bod s kamerami, gyroskopy a výpočetním modulem – při dynamickém pohybu je stále jeden z nejtěžších problémů. Krk, kabeláž, těžiště, vibrace, to všechno dává zabrat. Když jeden článek povolí, robot si doslova nevidí do cesty.

Soutěž ale nebyla jen o běhání. Pořadatelé chtěli prověřit obratnost, výdrž, tepelný management a energii, ale i „pracovní“ dovednosti – přenášení předmětů, udržení rovnováhy při kontaktu nebo rychlou reakci na změny prostředí. Cíl? Ukázat, že to, co vidíme na stadionu, se dá přenést do skladů, na stavby, do logistiky nebo zdravotnictví. Stroje musejí zvládnout chůzi po kluzkém povrchu, vyhnout se překážce, zvednout břemeno a u toho nevybít baterii za deset minut.

Divácká zkušenost byla překvapivě silná. „Najednou fandíte něčemu, co neumí dát najevo emoce – a stejně cítíte napětí,“ popsal mi penzionovaný inženýr Chung Jun, který dorazil z nedaleké čtvrti. „V některých disciplínách to bylo napínavější než u lidí, možná právě proto, že stroje jdou na hranu možností.“ Tohle nadšení šlo ruku v ruce s fascinací detailní mechanikou, která je jinak skrytá: slyšíte servo, vidíte drobný zaváhání v kotníku a rázem chápete, jak křehká je rovnováha v lidské chůzi.

Pro laika může být „pád hlavy“ legrační, z pohledu vývoje je to učebnicový případ. V humanoidu dnes běží sloučený balík algoritmů: vizuální navigace, sloučení dat z kamer a gyroskopů, odhad polohy, plánování kroků, řízení točivého momentu v kloubech. Jakmile jeden subsystém začne ztrácet konzistenci – třeba kvůli vibracím nebo teplotnímu driftu – řetěz se přetrhne. A protože hlava nese oči i mozek, je to první místo, kde se problém projeví.

Záběr s kolizí na dráze otevřel citlivé téma: bezpečnost. Na stadionu fungovala tlačítka nouzového zastavení, záchytné zóny i softwarové geo-ploty, které měly roboty držet v koridoru. Jenže když se člověk ocitne tam, kde nemá být, všechno visí na rychlosti detekce a brzdné dráze stroje s desítkami kilogramů. Tentokrát to dopadlo bez zranění. I tak to byl dobrý reality check: společné prostory lidí a strojů vyžadují víc než jen lepší kamery – hlavně přehledné procesy a disciplínu posádek.

Z technického pohledu šlo o přehlídku různých škol. Některé týmy sázely na lehčí konstrukce s pružnými aktuátory, které „odpustí“ drobné nárazy a umožní rychlé reflexy. Jiné přišly s robustnějšími stroji, kde je stabilita vykoupená váhou a spotřebou. Senzorické sety kombinovaly stereo kamery, hloubkové snímače a inerciální jednotky, mozek tvořily výkonné procesory s akcelerátory pro neuronové sítě. Většina robotů běžela na kombinaci předučených modelů a on-line plánování kroků, protože trať a situace se mění v sekundách.

Co přesně se na stadionu testovalo? Pár disciplín mluvilo samo za sebe:

• Běh a štafety: kontrola kroku, rovnováha v rychlosti, přenos „kolíku“ bez ztráty stability.
• Fotbal: orientace v prostoru, rozhodování v tlaku a kontakt tělo–tělo, aniž by se robot položil.
• Box a bojová cvičení: koordinace paže–trup, odhad vzdálenosti, rychlé korekce trajektorie.
• Praktické úlohy: zvednutí břemene, manipulace s předměty, přechod přes nerovný povrch.

Právě poslední kategorie naznačila, kam se pole posouvá. Dlouhé roky se řešilo, jak humanoida vůbec rozchodit. Dnes se učí účelné dovednosti. Přesto jsou tu velké limity, které se nedají obejít marketingem: výdrž na baterii, chlazení při vyšších zátěžích, odolnost kloubů a kabeláže, spolehlivá detekce překážek v proměnlivém světle. Když to poskládáte, dává smysl, proč některé týmy raději startují v lehčích disciplínách a loučí se, jakmile dojde na delší tratě.

Zajímavý byl i mezinárodní mix. Týmy přijely z univerzit i firemních laboratoří a bylo vidět, že přístupy se sbližují. Tam, kde se dřív hodiny ladilo ručně, dnes pomáhá učení v simulaci a přenos do reálu. A tam, kde stačily předskriptované kroky, nastupuje adaptivní řízení, které si umí poradit s mističkou s vodou i s hřištěm se značkami, které nejsou přesně tam, kde měly být.

Peking tyhle hry zasadil do větší ambice: být centrem vývoje humanoidní robotiky. Na stadionu to bylo cítit – organizace měla olympijský lesk a přitom laboratorní zvídavost. Pro domácí průmysl je to způsob, jak přitáhnout talenty a ukázat, že „robot“ už není jen krabice u pásu. Zahraniční týmy zase braly akci jako příležitost změřit síly v prostředí, které není postavené na jejich pravidlech. A diváci? Ti dostali pohled do zákulisí disciplíny, která bude brzy zasahovat do běžných profesí.

Když se vrátíme k oné virální srážce, bere si z ní svět robotiky dvě lekce. Za prvé, sdílený prostor lidí a strojů se musí řídit stejně přísně jako letištní plocha: jasné koridory, žádné improvizace, zodpovědný dohled. Za druhé, roboty je třeba učit „měkké“ chování: zpomalení při nejistotě, bezpečné protnutí trajektorií, předvídání chyb člověka. To není sci-fi, to je software a senzory – a bude to klíčové pro sklady, nemocnice i domácnosti.

Na tribunách se řešilo i tempo pokroku. Před deseti lety jsme koukali, jak se humanoidi těžkopádně zvedají z prachu. Teď běží kilometry, přihrávají si míč a zvládají souboj tělo na tělo, byť s občasnou křečí. Z laboratoří se přesouvají na sportoviště – a zpátky do provozů. To je pointa těchto her: přenést stres, náhody a tlak okamžiku na roboty a podívat se, co vydrží. A hned potom opravit, co prasklo.

Technické limity, bezpečnost a co z toho bude

Proč to celé sledovat, když nemáme medailovou tabuli? Protože discipline jako 1500 metrů bez pádu ukazují, že se daří integrovat hardware a software, které spolu dřív bojovaly. Kde se ještě zadrhává? Výdrž baterií v tempu závodu, chlazení motorů, spolehlivost kabelových svazků v krku a bedrech a „chápání“ scény v proměnlivém světle a odlescích. Tohle jsou přesně věci, které se bez takové zátěže ladí roky. Stadion je zkratka.

Bezpečnostní protokoly pravděpodobně čeká revize. Místo pasivních bariér a lidského dozoru půjde víc práce do softwaru: dynamické zóny zakázaného vstupu, vícestupňové nouzové brzdy a predikce kolizních trajektorií. Stroje umí pozoruhodně rychle zareagovat, ale musí mít kam. Třeba štafetna ukázala, že i banální předání „kolíku“ je v humanoidním světě úloha o milimetrech, která se rozpadá, jakmile někdo vstoupí do koridoru ze strany.

Záblesky budoucích profesí byly patrné. Robot, který doběhne štafetu bez kolize, má dobré předpoklady pro práci v logistice, kde se hýbou lidé, palety a autonomní vozíky. Stroj, který vyhraje bodový boj v ringu bez nečistých kontaktů, si poradí s opatrnou manipulací po úzkých trajektoriích. A ten, který zvládne běžet a při tom „vidět“, může nahradit monotónní obchůzky v průmyslu. Nejde o trik na stadionu, ale o převoditelné dovednosti.

Humanoidní robotika se tak posouvá do fáze, kdy nejsou potřeba pouze větší rozpočty, ale i lepší rozhodování: co má být univerzální a co specializované, kolik autonomie pustit a kde ponechat člověka v roli režiséra. Působivá show v Pekingu ukázala obojí: rychlé tempo inovací i místa, kde realita stáhne ruční brzdu. A to je dobrá zpráva. Umožní to přestat si nalhávat zázraky a místo toho krok za krokem posouvat schopnosti strojů tam, kde nám budou skutečně k užitku – a bezpečně po našem boku.