Jan Železný dnes: legenda oštěpu, trenér šampionů a nový život po boku mladší partnerky

Jan Železný dnes: legenda oštěpu, trenér šampionů a nový život po boku mladší partnerky zář, 20 2025

Život po rekordu: klidné sebevědomí muže, který posunul hranice

Na stadionu mu tleskaly desetitisíce, dnes bývá nejraději pár metrů od rozběžiště – přesně tam, kde začíná příběh každého velkého hodu. Jan Železný se z role fenoménu proměnil v průvodce nové generace. Bez zbytečného hluku, ale se stejnou přesností, která ho dovedla k rekordům, jež atletika ne a ne dohnat.

Narodil se v roce 1966 v Mladé Boleslavi. Kariéru uzavřel v roce 2006 na mistrovství Evropy v Göteborgu – ve čtyřiceti. Mezitím stihl přepsat dějiny oštěpu: z olympiád v Barceloně, Atlantě a Sydney přivezl zlato, v Soulu 1988 stříbro. Třikrát ovládl světový šampionát (1993, 1995, 2001) a v květnu 1996 poslal oštěp na 98,48 metru. Rekord, který stále odolává, i když mu atletika přála i tvrdě vzdorovala – třeba chronickými bolestmi zad, s nimiž závodil roky.

Železný vládl éře po změně pravidel v 80. letech, kdy se těžiště oštěpu posunulo dopředu a rekordy se začaly psát znovu. Čísla mluví jasně: z 84 hodů přes 90 metrů, které se v této éře počítají, jich 52 patří jemu. A jen on sám dokázal třikrát překonat 95 metrů. To není pouhá dlouhověkost, ale vyšší úroveň ovládnutí disciplíny – techniky, rytmu rozběhu i načasování uvolnění, které rozhoduje o posledních metrech letu.

V žebříčcích ocenění je jeho jméno stále zkratkou pro výjimečnost. Dostal titul Atlet světa (2000) i Atlet Evropy (1996, 2000), doma se stal Sportovcem roku hned čtyřikrát (1993, 1995, 2000, 2001). Od prezidenta Václava Havla převzal Medaili za zásluhy a světová federace IAAF mu v roce 2006 udělila Distinguished Career Award – poděkování za kariéru, která přesahuje seznam medailí.

  • Olympijské hry: zlato 1992 (Barcelona), 1996 (Atlanta), 2000 (Sydney); stříbro 1988 (Soul)
  • Mistrovství světa: zlato 1993, 1995, 2001
  • Světový rekord: 98,48 m (1996, Jena) – stále platný
  • Dominance éry: 52 z 84 hodů přes 90 m po změně pravidel
  • Ocenění: Atlet světa 2000, Atlet Evropy 1996 a 2000, Sportovec roku ČR 1993, 1995, 2000, 2001

Jeho styl? Minimum okázalosti, maximum detailu. Dlouhý, ale klidný rozběh, rukopis švihové práce paže a cit pro milisekundu uvolnění. Mnozí soupeři měli sílu, on k ní přidal architekturu hodu. I proto létaly hody „o něco výš a o kus dál“.

Trenér šampionů a nový soukromý začátek

Po posledním závodě neodcházel ze stadionu – jen přešel na druhou stranu. Zůstal v Dukle Praha jako trenér a začal znovu, tentokrát s píšťalkou a kamerou. Pomohl vyrůst Barboře Špotákové, která se stala dvojnásobnou olympijskou vítězkou a světovou rekordmankou, a vedl mužské talenty, z nichž se stala světová jména: Jakub Vadlejch a Petr Frydrych. Vadlejch dnes sbírá medaile z největších akcí – od olympijského stříbra v Tokiu po světový titul v Budapešti – a dlouhodobě patří do pražské skupiny, kterou Železný formuje. Frydrych bral světový bronz v Londýně 2017. Společným jmenovatelem je důraz na techniku a hlavu – hod bez zbytečné síly, zato v ideálním načasování.

Trenérská práce mu sedla i proto, že nikdy nebyl „jen“ silovým typem. Uměl rozebrat hod na části, a to dnes dělá se stopkami a tabletem. Mluví o rytmu kroků, o potřeba zůstat klidný na posledních dvou metrech, o tom, že zbytečná křeč bere metry. Když jeho svěřenci přijdou s pocitem, že „to dnes nejde“, vrací je k jednoduchým bodům: běž volněji, buď trpělivý, nechej oštěp pracovat.

K atletice přidal i oficiální funkce. Byl zvolen do komise sportovců při Mezinárodním olympijském výboru a stal se respektovaným hlasem pro technické disciplíny. A protože si zakládá na řemesle, doplnil si i formální trenérské vzdělání na FTVS UK. V Dukle tak stojí na pomezí praxe a teorie – a obě části propojuje s rozvahou, která mu vždy šla.

Jeho osobní příběh byl a je bohatý. Poprvé se oženil v roce 1987 s Martou Železnou, manželství trvalo dvacet let. Mají spolu syna Jana a dceru Kateřinu. Když se rozcházeli, nechal rodinný dům v Kosmonosech bývalé manželce a dětem – gesto, které si lidé z jeho okolí pamatují. Následoval vztah s Barborou Výbornou, se kterou má dcery Annu a Alžbětu. Ani ten ale nevydržel.

Zlom přišel přes práci. Mezi mladými oštěpaři, které trénoval, potkal Andreu Drápalovou. Je o 27 let mladší, ale spojilo je stejné řemeslo i stejné tempo dne: stadion, regenerace, cestování po mítincích. V jejich vztahu se mísí sportovní režim s obyčejným klidem, který si po závodních letech přál. Lidé z atletiky říkají, že vedle Andrey omládl. Není to fráze – kdo ho vídá u rozběžiště, zná ten lehký úsměv, se kterým dnes kouká na svět.

Železný sám zůstal přesně tam, kde dává největší smysl. Na Julisce, v zázemí Dukly, často stojí bokem a sleduje kroky před odhodem – jeden, dva, tři, zajištění, švih. Nehoní se za publicitou, ví, že jeho rekordy mluví samy. A když přijde otázka, jestli padne hranice 100 metrů, odpoví jako trenér: jednou ano, ale jen tehdy, až si někdo znovu sedne k detailům a poskládá je bez zbytečné síly do jediného okamžiku. Takhle se tu totiž vždycky rodily velké hody.

Rekord 98,48 metru stále visí nad stadiony jako laťka, která je zároveň výzvou i legendou. A on sám? Našel rovnováhu mezi sportem a soukromím. Zůstal u oštěpu, ale bez honby za metry. Stačí mu, když letí dál jeho svěřencům – a když večer může zmizet z dosahu tribun do obyčejného života, kde je partnerem, tátou a trenérem, který už nepotřebuje nic dokazovat.