Lukáš Langmajer: Táta neuměl chválit – dospěl jsem až s narozením dětí

srp, 25 2025

Chvála je malá věc, ale umí převrátit život. Když chybí, zanechá stopu. U herce Lukáš Langmajere to byla stopa hluboká a dlouhá. Vyrůstal v rodině, kde se hrálo, zpívalo a dřelo. A kde se zároveň moc nechválilo. Dnes o tom mluví bez obalu – ne jako výčitku, spíš jako popis toho, co ho formovalo. A proč dospěl až ve chvíli, kdy sám držel v náručí své děti.

Kořeny v plzeňské rodině

Je přemýšlivý introvert, co mluví tiše a volí slova opatrně. Pochází z Plzně a vyrůstal jako nejmladší v hudebním domě. Otec Jiří byl výrazná osobnost plzeňské scény – vedl sbory, zpíval operu i operetu. Doma se řešily noty, zkoušky a představení. Do toho starší sourozenci: bratr Jiří odešel už v patnácti na pražskou konzervatoř, sestra Markéta byla o deset let napřed. Tenhle věkový odstup udělal z Lukáše „nejmladšího, co zůstává doma“ – a zároveň střed pozornosti své mámy.

Sám říká, že byl „mazánek“. Fungovalo to, dokud byl kluk. Jenže pečlivá ochrana má i druhou stranu. Člověk je pak přecitlivělý, přemýšlí, co si kdo myslí, a bojí se zklamat. Langmajer na to nepoukazuje s hořkostí. Spíš nahlas přiznává, že dlouho visel na mámině sukni a trvalo, než si našel vlastní pevnou půdu.

Největší prázdno ale přišlo odjinud. „Táta neuměl chválit,“ říká. A když tohle chybí, sebevědomí padá. Je to slyšet v jeho popisu: v práci, ve vztazích, v tom, jak přistupuje k lidem. Neustále si klade otázku: stačí to? Je to dost dobré? Ne proto, že by toužil po potlesku, ale protože chyběl ten základní signál z domova: vidím tě, vnímám tvoji snahu.

V umění je to znát dvojnásob. Divadlo a film živí nejistotu i vášeň. Langmajer bere komedie i dramata, střídá lehkost s napětím, a přitom je uvnitř pořád ten kluk, co hodně naslouchá a málo mluví. Láska k rodině, rychlým autům a jevišti není póza, ale způsob, jak žít naplno – a zároveň ze sebe nesundat brnění úplně.

Jeho rodinné kulisy vysvětlují i něco dalšího: proč tak dbá na slova. Když chvála nepřichází, vážíte každou větu jinak. Nechcete ranit, nechcete přepálit. On sám mluví tiše, bez velkých gest. V zákulisí je spíš ten, kdo se dívá, než ten, kdo obsazuje prostor. O to víc chce, aby to, co řekne, bylo přesné.

Otcovství jako zlom

Změna přišla s dětmi. „Dospěl jsem, až když jsem se stal tátou,“ říká. Nezní to jako klišé, ale jako prostý fakt. Být tátou dvou dětí a partnerem jedné ženy ho přinutilo přehodnotit tempo i priority. Z ruchu se stáhl k tichu – přestěhoval se do domu u lesa, který si dlouho maloval v hlavě. Neutekl před světem. Jen se postavil na místo, kde slyší víc sebe a svoje nejbližší.

Les má svůj řád. Ráno je zima, večer ticho. Když žijete uprostřed, všechno přirozeně zpomalí. Pro herce, který pendluje mezi zkouškami, placem a rodinou, je to balanc. Přes den šichta, večer ticho. A ten kontrast dává smysl i vedle jeho lásky k rychlým autům. V rychlosti je soustředění, v tichu je klid. Obojí potřebuje, aby držel pohromadě.

Otcovství mu navíc dalo jasnou výzvu: dávat dětem to, co sám postrádal. Ne přehnané chválení, ale jednoduchou větu: vidím tě. Zní to drobně, ale je v tom všechno. Pojmenovat snahu, ocenit drobný posun, nezaměňovat hodnotu dítěte za výkon. A být po ruce, když se to nepovede. To není pedagogická příručka, to je praxe, kterou si osvojil po cestě.

V práci to přetavil do dvou věcí: disciplína a blízkost. Disciplína, protože bez ní se herectví rychle rozpadá. Blízkost, protože bez ní je to prázdný tvar. Když hraje, stejně jako když je tátou, pracuje s drobnými signály: pohled, pauza, tempo. Díky tomu si drží vlastní výraz a nepřestává růst.

Na rodinném příběhu je přitom zajímavá ještě jedna věc: velký věkový rozdíl mezi sourozenci. Bratr odešel z domova velmi brzy, sestra byla o deset let napřed. Nejmladší tak žil trochu jako jedináček, ale v domě plném hudby a divadla. To vytváří zvláštní koktejl – hodně inspirace, málo vrstevníků. Jestli něco takového formuje citlivost i potřebu uznání, dává to smysl.

Langmajer se k minulosti nevrací s hořkostí. Spíš ji bere jako mapa, podle níž dnes naviguje. Pochází z rodiny, kde se makalo, a tak maká. Vyrůstal bez chvály, a tak se ji učí dávat. Byl „mazánek“, a tak si hlídá hranice, aby děti nestavěl do skleníku. Tyhle korekce nejsou jednoduché. Ale právě v nich je vidět, že dovnitř opravdu přišla dospělost.

Jeho cesta zároveň prozrazuje hodně o generaci otců, kteří spíš než chválit mlčeli. Nebylo v tom zlo, spíš zvyky doby. Dnes se mění slovník i očekávání. Méně „musíš“, víc „zkus to“. Herci se tohle hodí dvojnásob – pochvala ani kritika nesmí být prázdné. Musí přijít v pravou chvíli a mít váhu. Právě tohle se snaží přenést z domova i do práce.

A co dál? Divadlo a film ho pořád lákají stejně, baví ho přepínat mezi komedií a dramatem. V rychlých autech si čistí hlavu, v lese dobíjí baterky. V rodině se učí říkat slova, která dřív neslyšel: „Tohle se ti povedlo.“ Ne proto, aby děti nosily medaile, ale aby věděly, že jsou vidět. Tohle je jeho nová role. Míň hluku, víc smyslu. A ano – víc chvály, která není laciná, ale poctivá.