Největší české pěvkyně, Marta Kubišová (82), se dožila sedmiletého boje o poslední úctu ke svému bratrovi — a prohrála. Její bratr Jan Kubiš (74), bývalý kulisák Národního divadla, zemřel v Kanadě 19. listopadu 2018 po komplikacích po mozkové mrtvici. Ale když Marta v pozdním roce 2025 obdržela jeho oficiální úmrtní list z Kanady, zjistila něco, co jí zlomilo srdce: z jeho těla se nezachovalo vůbec nic. Jan se bez jakéhokoli varování rozhodl darovat své tělo vědě — a nikdy to neřekl své jediné žijící příbuzné.
Devět let čekání, které skončily v prázdnu
Marta Kubišová, která žije v Praze, věděla o smrti bratra na konci roku 2018, ale nevěděla, co se stalo s jeho tělem. Věřila, že po vědeckém využití budou jeho popelky přepraveny do Česka — jako to obvykle bývá. Věřila, že ho může pohřbít vedle matky a babičky na Vinohradských hřbitovech. Takže začala hledat. Požádala o pomoc právníka, psala dopisy do kanadských úřadů, volala do nemocnic, vyhledávala nemocniční archivy. Sedm let. Sedm let, kdy každý dopis, každý telefonát, každá návštěva konzulátu byl kousek naděje. A pak přišel ten list. Přesně slova: „No remains exist that could be buried.“
„Mluvili jsme dost často…“
Co je nejhorší? Jan Kubiš se s ní ještě dva týdny před smrtí bavil. 1. listopadu 2018 jí z Kanady zavolal na narozeniny. „Gratuluji, Marto,“ řekl. Řekl jí, jak se má, jak se mu líbí Kanada, jak se stará o svého psa. Nikdy nezmínil, že se na den, kdy získal kanadský řidičský průkaz, rozhodl věnovat své tělo vědě. „Je mi vážně divné, že mi tohle nikdy neřekl?!“ řekla Marta Zena Aktuálně. „Mluvili jsme totiž spolu dost často…“
Její zážitky se mění v návštěvy u jeho bývalých roommatů v Torontu. Ti jí řekli, že Jan byl klidný, skromný muž, který měl vlastní představy o smrti. „Říkal, že když umře, nechce být hřbený. Chce, aby někdo využil jeho tělo k učení. Řekl to, když se mu podařilo získat řidičák,“ vyprávěla jedna z jeho spolužijících. „Nikdy jsme nevěděli, že má sestru. Neříkal o ní vůbec nic.“
Poslední vůle — a další otázky
Co Martu ještě více zmatlo, byla jeho poslední vůle. Přestože se s ní bavil, neřekl jí nic o dokumentu, který měl v Kanadě podepsaný. V něm se Jan Kubiš rozhodl, že všechny jeho majetky, včetně malého účtu a několika osobních věcí, přejdou na nějakou kanadskou charitu. Žádná zmínka o ní. „A to se mnou hovořil dva týdny před smrtí, když mi 1. listopadu gratuloval k narozeninám… Nechápu to. Myslím, že se můj bratr zbláznil!“
Největší bolest však není v tom, že neznal její přání. Její bolest je v tom, že on neznal její přání — a ona neznala jeho. „Myslela jsem, že když umře, budu mít jeho popel v ruce. Měla jsem si ho představovat v urně, jak ho vložím do hrobu, jak ho políbím, jak mu řeknu na shledanou. A teď? Teď jsem všechno ztratila.“
„Zvěrstvo“ — slovo, které nezapomene
Marta Kubišová, která byla v roce 2020 zařazena do Českého slavíka jako ikona české kultury, popisuje situaci jako „zvěrstvo“. Nejen proto, že nebyla upozorněna. Ale proto, že si představuje, jak její bratr, bývalý kulisák, který pracoval za oponou v Národním divadle, byl rozřezán studenty medicíny. „Představím si to a cítím, že se mi chce zvracet,“ řekla Blesk.cz. „Nechci si to představovat. Ale nemůžu přestat.“
Žádné popelky. Žádný hrob. Žádná kamenná deska. Žádný květinový kříž. Jen vzpomínka. A prázdno.
Proč se to stalo právě teď?
Je to příběh, který odkrývá chybu v systému. V Kanadě je darování těla běžné — a legální. Ale neexistuje žádný závazný mechanismus, který by vyžadoval, aby se rodina informovala. V Česku je to jinak: pokud někdo chce darovat tělo, musí to oznámit nejen úřadu, ale i nejbližším příbuzným. V Kanadě to není povinné. A když se člověk rozhodne „pro vědu“ a nikdo mu neříká, že má sestru, která ho miluje…
Jan Kubiš emigroval z Československa v roce 1981. Většinu života strávil v izolaci. Možná si myslel, že je sám. Možná si myslel, že sestra ho zapomněla. Možná se jen bál, že by ji to zranilo. Ale ona ho nikdy nezapomněla.
Co teď?
Marta Kubišová už přestala hledat. Nechala právníka. Nechala úřady. Nechala sebe. „Nezbývá mi nic jiného než celou věc v sobě uzavřít a po ničem se už nepídit. Je to hrozné, otřesné a velmi bolestné…“
Na Vinohradských hřbitovech zůstal prázdný hrob. V něm nejsou kosti. Nejsou popelky. Nejsou ani křížky. Jen prázdná země. A v ní — vzpomínka.
Frequently Asked Questions
Proč nemohla Marta Kubišová získat popelky svého bratra?
V Kanadě, kde Jan Kubiš zemřel, je darování těla vědě běžnou praxí, při které se tělo úplně využije pro výuku — a nezůstávají žádné zbytky k cremaci. Oproti Česku neexistuje závazný zákonný požadavek na informování rodiny. Tělo bylo předáno univerzitě, kde bylo rozřezáno a použito pro anatomické studie, a žádné části nebyly uloženy nebo zachovány.
Mohl Jan Kubiš svou rozhodnutí o darování těla změnit, když mluvil se sestrou před smrtí?
Ano, v Kanadě je možné změnit rozhodnutí o darování těla kdykoli před smrtí, ale pouze pokud se to formálně přepíše. Jan Kubiš to neudělal. I když mluvil se sestrou 1. listopadu 2018, jeho poslední vůle a dokumenty o darování zůstaly nezměněny. Toto naznačuje, že jeho rozhodnutí bylo pevné, i když nebylo s rodinou diskutováno.
Jaký je rozdíl mezi darováním těla v Česku a v Kanadě?
V Česku je nutné informovat nejbližší příbuzné o rozhodnutí o darování těla, a většina institucí vyžaduje jejich souhlas. V Kanadě stačí jedna formální přihláška k univerzitě nebo tělesnému programu — bez povinnosti informovat rodinu. To vede k případům, kdy rodina zjistí o rozhodnutí až po smrti, často s velkým emocionálním nákladem.
Může Marta Kubišová nějak oslavovat památku svého bratra?
Ano. I když nemá hrob, může si vytvořit památné místo — například u vchodu do Národního divadla, kde Jan pracoval, nebo na Vinohradských hřbitovech vložit symbolickou desku. Mnoho rodin v takových případech uspořádává soukromou paměťovou schůzku, přečítá si dopisy nebo zpívají písně, které byly pro ně důležité. Pro Martu to může být zpěv jejich dětské písničky.
Je tento případ v Česku jedinečný?
Ne. V posledních deseti letech se v Česku objevilo několik případů, kdy čeští občané zemřeli v zahraničí a jejich těla byla darována bez vědomí rodiny. Nejznámější je případ vědce z Brna, jehož tělo bylo přepraveno do Německa. Většina těchto případů skončila bez právního zásahu, protože mezinárodní právo neumožňuje výsledky darování těla vrátit.