MS v atletice v Tokiu: dlouhé čekání, improvizace a lov motivace českého týmu

MS v atletice v Tokiu: dlouhé čekání, improvizace a lov motivace českého týmu zář, 18 2025

Pozdní termín mění pravidla hry

Když se světový šampionát přesune hluboko do září, všechno se rozhodí. Tréninkový plán, závodní rytmus, hlava. Přesně to řeší i 25členná česká výprava před MS v atletice v Tokiu. Nejde jen o časový posun a vlhkost, ale i o dlouhé čekání mezi vrcholy sezony. Forma se musí držet déle, než jsou zvyklí. A to bolí.

Symbolicky to odnáší tvář týmu – oštěpař Jakub Vadlejch. Po zdravotních trablech stihl letos jen dva starty, teď se vrací na místo, kde mu to tradičně sedí: v Tokiu dvakrát v Kawasakim posouval osobák a z olympiády má stříbro. Hlavní trenér reprezentace Pavel Sluka mluví o tom, že Vadlejch přišel o závodní rytmus. To je realita. Jenže právě zkušenost a schopnost „přepnout“ na povel z něj dělají závodníka, který i bez ideálního ladění umí hodit daleko.

Organizační chaos posledních dnů náladě nepřidal. Rozpačité kvalifikace výškařů, přerušované klání tyčkařů, dlouhé pauzy kvůli opravám náčiní i rozběhů. Atleti krouží v rozcvičovnách, zahřejí se, vychladnou, znovu se rozehřívají. Nervy i energie mizí. Tyčkařka Amálie Švábíková to zvládla se stoickým klidem: 4,60 metru a postup do finále, už osmý v řadě na velké akci. Stabilita, která se v tomhle nepořádku počítá dvojnásob.

Tyto „stopky“ nejsou jen drobnost. Skokanské disciplíny stojí na nervosvalovém načasování. Přerušíte rozběh, přehodíte pořadí pokusů, změní se vítr – a tělo musí improvizovat. Kdo to umí, sbírá body. Kdo ne, platí daň.

Češi mezi realitou a nadějí

Češi mezi realitou a nadějí

Upřímně: medailové vyhlídky jsou střídmé. Prognóza, že 24 z 25 Čechů se může vrátit bez kovu, nezní hezky, ale pomáhá nastavit očekávání. V takové situaci dává větší smysl bavit se o taktických cílech: postupy z kvalifikací, umístění v osmičce, osobní rekordy. A hlavně o šancích na „překvápko“ ve chvíli, kdy se závod rozpadne do chaosu. Právě pole, dálka nebo oštěp často slibují jeden klíčový okamžik, který obrátí pořadí vzhůru nohama.

Vadlejch má v Tokiu cit pro prostředí i rutinu z největších akcí. Umí čekat na „správnou ránu“ v pozdějších pokusech, když už ostatní tuhnou. Švábíková zase patří k technicky čistým skokankám, které zvládají měnit hole i rozběh podle situace. Tyhle detaily rozhodují častěji než papírové tabulky.

Pohled dopředu nabízí sprint. Karolína Maňasová jako čerstvá evropská šampionka do 23 let a s osobním maximem 11,20 na stovce posouvá český standard v disciplíně, kde se Evropa prosazuje těžko. Nejde jen o čas. Jde o to, že si zvyká závodit „v provozu“ s rychlými soupeřkami a nebojí se velkých drah. Zkušenost, kterou teď získá, se v příštích letech vrátí i s úroky.

Pozdní termín šampionátu navíc nutí trenéry překopat periodizaci. Po letních mítincích nebývá běžné držet špičku formy až do poloviny září. Recept? Kratší mikrocykly, opatrná intenzita, víc regenerace. K tomu logistika: sedmihodinový posun, vlhkost, rychlejší dehydratace. V kufru proto přibývá chladicích vest, ledových ručníků a přesných plánů na kofein i sacharidy podle času závodu.

Motivace? Když víte, že medaile asi nepřijde, je snadné sklouznout do „jedeme si to užít“. Právě tomu se teď čeští koučové brání. Nastavují měřitelné cíle pro každý start: počet platných pokusů, rozpad mezičasu, rozběhová rychlost, technické indikátory. Místo slibů k výsledku dávají závodníkům kontrolu nad procesem. Zní to suše, ale ve stresu to funguje.

Z debaty o motivaci roste i citlivé téma: zpřísnit nominační kritéria pro příště. Argument pro? Reprezentace má být odměna za výkonnost, ne prodloužená dovolená. Proti? Mladí potřebují velké akce, aby dospěli. Možný kompromis: tvrdší limity pro plně financovaná místa a jasně dané „rozvojové“ kvóty pro talenty, které jedou sbírat zkušenost s transparentním plánem růstu.

Tokio umí být přívětivé i kruté. Teplo, vlhkost, a do toho startovní časy, které fanoušky v Evropě posadí k obrazovkám v nezvyklou hodinu. Závodníci to ale berou pragmaticky: dlouhé call roomy se stanou standardem, rozcvička půjde po blocích, a psychika se bude hlídat stejně pečlivě jako technika. V takových podmínkách o výsledku rozhodují drobnosti – a trpělivost.

  • Jakub Vadlejch: zkušený lídr po zranění, v Tokiu dlouhodobě v pohodě, umí vydržet a trefit se do klíčového pokusu.
  • Amálie Švábíková: stabilní finálová jistota, zvládá technické rošády i nepravidelný rytmus závodu.
  • Karolína Maňasová: rychle rostoucí sprinterská naděje, která sbírá starty mezi elitou a posouvá český sprint.

Český tým nevypadá jako medailová mašina. Ale v týdnu, kdy čas i okolnosti hrají proti plánům, bývá nejcennější disciplínou adaptace. A v té se bude v Tokiu hodnotit každý chytrý krok.