When we talk about reprezentace, národní tým, který zastupuje Českou republiku v mezinárodních soutěžích. Also known as národní tým, it je víc než jen hráči v dresu. Je to symbol, který spojuje lidi, kteří se jinak neznají. Když reprezentace hraje, přestáváte být obyčejným občanem – stáváte se součástí něčeho většího.
Reprezentace se nejčastěji spojuje s fotbal, nejpopulárnějším sportem, který má v Česku největší vliv na veřejné mínění. Ale reprezentace není jen fotbal. Je to i hokej, když se Češi vzdávají spánku, aby sledovali zápas s Kanadou. Je to i atletika, když někdo z našich závodníků vyhrál zlatou medaili a celá země zůstala bez hovoru. A když se výsledek nezdaří – a to se stává – tak to bolestí pálí hlouběji než když ztratíte práci. Protože reprezentace není jen o výsledcích. Je to o tom, kdo jsme, když nikdo nehlíží.
Podívejte se na tyto příběhy: Tomáš Souček, který vyrovnal rekord Pavla Nedvěda, a přesto ještě nebyl nejlepší. Ondřej Kúdel, který teď pomáhá Viktorii Žižkov, ale dříve hrál za Česko. Marta Kubišová, která hledala popelky svého bratra – a přesto se stále hraje v národní paměti. Všechny tyto příběhy mají jedno společné: sport, zdroj hrdosti, který překračuje hranice hracích ploch. Nejde jen o body, góly nebo medaile. Jde o to, že když někdo hraje za Česko, hraje za nás všechny. I když neznáme jeho jméno. I když ho nikdy nevidíme v životě.
Co najdete tady? Zápasy, které rozhodly o osudech. Hráče, kteří se stali legendami – i když jen na chvíli. Trenéry, kteří se snažili, ale neuspěli. A lidi, kteří si pamatují, jak se cítilo, když jste včera v 22 hodin stáli před televizí, jako byste čekali na něco většího než jen výsledek zápasu. Všechno to je reprezentace. A to, co tady najdete, není jen novinky. Je to paměť, která se píše každý den.
České softbalistky zvítězily 5:3 nad Německem na ME v Praze, vedou skupinu a čekají dva klíčové zápasy proti Rakousku a Itálii. Cílem je přerušit sérii čtvrtých míst a připravit se na olympijskou kvalifikaci 2028.