Ústraní slávy: Když sláva zaniká, nezůstává ani popel

When someone fades from public memory, it’s not always because they stopped being important — sometimes, it’s because ústraní slávy, proces, kdy se sláva nebo paměť na osobu úmyslně nebo neúmyslně vymaže, často bez návratu přesáhla hranici, za kterou už nikdo nechce hledat. To není jen o tom, že lidé zapomínají. To je o tom, že někdo — často bez vědomí rodiny — rozhodl, že to, co zůstalo, už není potřeba uchovávat. V případě Jana Kubiše, bratra herečky Marty Kubišové, který daroval své tělo vědě bez souhlasu rodiny — nezůstalo nic. Žádné popelky, žádná hrobka, žádný nápis. Jen dokument, který říká: nezůstalo nic. A to je ústraní slávy v čisté podobě: nejen smrt, ale úplné vymazání.

Ne každé ústraní slávy je tak dramatické, ale všechna se dotýkají stejného problému: darování těla, právní a etický akt, kdy člověk vzdává své tělo vědeckým účelům, často bez možnosti rodiny ovlivnit výsledek může být velkým darem — nebo největším zradou. Když se člověk rozhodne, že jeho tělo nebude nikdy pohřbeno, že nebude mít hrob, že se z něj stane pouze část experimentu, pak se jeho památka stává křehkou. A když se rodina o tom dozví až po smrti — jak se má smířit s tím, že ten, koho milovala, teď není nikde? To je ústraní slávy, které není o tom, kdo byl známý — ale o tom, kdo byl viděn. V těchto případech se sláva neztrácí způsobem, jakým si lidé představují. Neztrácí se v médiích. Neztrácí se v čase. Ztrácí se v tichosti, v dokumentech, v úřadech, kde nikdo nečeká, že někdo bude hledat.

Nejde jen o Martu Kubišovou. Jde o všechny, kdo se jednou ocitli v centru pozornosti — herečky, sportovci, politici — a pak zmizeli. Někdo je zapomněl. Někdo je vymazal. Někdo si prostě neuvědomil, že když se člověk rozhodne, že jeho tělo nebude nikdy pohřbeno, tak se jeho existence stává jen číslem v databázi. A když ten číslo zmizí, zmizí i on. V této sbírce najdete příběhy, které ukazují, jak snadno se může sláva změnit v prázdnou mezery. Některé z nich jsou o lidech, kteří zemřeli. Některé o těch, kteří zůstali živí, ale už nikdo nechtěl vědět, kde jsou. A některé — jako ten s Janem Kubišem — jsou o tom, že někdo se rozhodl, že nechce, aby někdo nikdy znovu řekl jeho jméno. A když to někdo udělá, nezůstane ani popel. Zůstane jen otázka: proč?