Zemřel botanik Václav Větvička. Bylo mu 88 let

Když se v noci na čtvrtek 30. července 2026 zhasla hvězda české botaniky, ticho nastalo nejen v odborných kruzích. Zemřel Václav Větvička, biolog a popularizátor vědy. Bylo mu 88 let. Jeho odchod z Hamzovy léčebny v Luži-Košumberku, kde strávil poslední roky života jako neoficiální patron místního arboreta, znamená konec jedné éry. Pro generace posluchačů rádia to ale především znamená konec hlasu, který jim víkendové ranní hodiny proměňoval v lehkou cestu přírodou.

Zprávu o jeho smrti potvrdil ředitel léčebny Václav Volejník. Informaci převzal server ČT24 i stanice Český rozhlas Dvojka, jejíž vysílání bylo s osobností Větvičky neodmyslitelně spjato. "Ve věku 88 let zemřel náš milý kolega a legendární botanik," uvedla Dvojka v krátkém sdělení, které rezonovalo u tisíců lidí.

Od Průhonic po Slupi: Život zasvěcený rostlinám

Větvičkova kariéra nezačala na televizních obrazovkách, ale v hlíně. Narodil se 13. ledna 1938 v Praze a svou profesionální dráhu zahájil již v roce 1963 v Botanické zahradě Československé akademie věd v Průhonicích. Zde prokázal nejen odbornost, ale i organizační talent. V letech 1984 až 1985 a znovu v období 1990–1992 zastával funkci ředitele tohoto prestižního parku.

Po sloučení institucí v Průhonicích byl převeden do týmu pod vedením dr. Ivana Klášterského. Přesně v této době se začal hlouběji zabývat růžemi, zejména těmi planými. Výsledkem byla klíčová díla jako „Flora Slovenska“ (1992) nebo „Klíče ke květeně České republiky“ (1995). Tyto publikace dodnes slouží jako základní pramen pro taxonomii našich rostlin.

V roce 1976 převzal vedení Pokusné a aklimatizační zahrady v Černolicích, známé také jako bývalé Stivínovo zahradnictví. Jeho misí zde bylo záchranné pěstování ohrožených druhů a jejich návrat do volné přírody. Později, od roku 1992 do roku 2007, stál v čele Botanické zahrady Přírodovědecké fakulty UK v Praze Na Slupi. Pod jeho vedením se tato zahrada stala symbolem spojení univerzitní vědy s veřejností.

Hlas, který učil lidi milovat přírodu

To, co dělá z Větvičky fenomén, není jen seznam odborných článků – těch má na kontě necelých 5 000. Je to jeho schopnost mluvit s lidmi jazykem, kterému rozumí. Na stanici Český rozhlas Dvojka se stal ikonickým hlasem víkendových ranních vysílání. Neučil suše; vyprávěl příběhy. Jak sám říkal v jedné z galérií o své práci: „Čerta z jezírka nevyhánějte ďáblem, ale ďáblíkem.“

Jeho mediální úspěch vrcholil knihou „Zelená kuchyně“, kterou napsal spolu s profesorem Jeníkem pod pseudonymem Sergej Skorňakov. Kniha vyšla v nákladu 255 000 výtisků, což je číslo, které v dnešní době působí téměř myticky. Ukázalo to, že lidé touží po propojení s přírodou, pokud jim ji někdo ukáže přístupnou cestou.

Ocenění a odkaz v Luži-Košumberku

Za svou dlouholetou snahu o popularizaci vědy obdržel v roce 2004 Medaili Vojtěcha Náprstka. Ale jeho největším oceněním byl pravděpodobně vztah s komunitou v Luži-Košumberku. Od roku 1998 spolupracoval s Hamzovou léčebnou. Nebyl to jen formální vztah. Větvička sem chodil pravidelně, vysazoval nové dřeviny, přednášel návštěvníkům a účastnil se tradičního otevírání i zamykání arboreta. Stal se jeho duší.

Databáze knih jej shrnuje jako jednoho z mála přírodovědných popularizátorů, kteří jsou ve svém oboru skutečným fenoménem. A má pravdu. V době, kdy se věda často uzavírá do ivory tower, Větvička brал most mezi laboratoří a běžným člověkem.

Co nás čeká dál?

Ještě nejsou jasné všechny detaily pohřbu ani plány na oslavu jeho životního díla. Lze však očekávat, že Botanická zahrada Na Slupi i Hamzova léčebna připraví pietní akt. Pro mnoho z nás bude nejlepší vzpomínkou přepnutí rádia do Dvojky a hledání toho známého, klidného hlasu, který už tam nebude. Jeho odkaz ale zůstává v každé vysazené růži a v každém člověku, který se díky němu naučil vnímat krásu okolního světa.