Zemřel legendární botanik Větvička. Příroda přišla o svého hlas

Česká příroda ztratila jednoho ze svých nejvýraznějších hlasů. Ve čtvrtek 29. července 2026 zemřel ve věku 88 let Václav Větvička, uznávaný biolog, dendrolog a dlouholetý ředitel pražské botanické zahrady. Jeho odchod v Hamzově léčebně v Luži-Košumberku není jen koncem životopisu jednoho muže, ale symbolickým uzavřením éry, kdy se svět rostlin dostával k lidem s láskou a přesností, kterou dnes tak málokdo umí předat.

Narodil se 13. ledna 1938 v Praze, ale jeho kořeny sahají do Mnichova Hradiště, kde strávil dětství pod dohledem otce úředníka a matky učitelky přírodopisu. Už tehdy bylo jasné, že ho bude táhnout k zeleni. Po studiu geobotaniky na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, které dokončil v roce 1961 prací o akátových porostech, nastoupil cestu, která mu vynesla status legendy.

Od Průhonic po Slup: Dvě dekády formování tváře zahrad

Větvičkův profesní život byl nerozlučně spjat s českými zahradami. Od roku 1963 působil v Botanické zahradě a Botanickém ústavu ČSAV v Průhonicích. Tam nebyl jen zaměstnancem, ale vizionářem. Připravil tam 33 výstav a v letech 1984–1985 a znovu 1990–1992 stál v čele parku jako ředitel. Současně spravoval i Pokusnou a aklimatizační zahradu v Černolicích, což vyžadovalo nejen odbornost, ale i obrovskou trpělivost při testování cizokrajných dřevin v našich podmínkách.

Obrat nastal v roce 1992, kdy převzal vedení Botanické zahrady Přírodovědecké fakulty UK Na Slupi v centru Prahy. Tuto funkci zastával až do roku 2007. Během těchto patnácti let prošla zahrada rozsáhlou proměnou. Nešlo jen o vysazování nových záhonů, ale o změnu filozofie – zahrada se stala živým muzeem, místem oddechu uprostřed metropole a vzdělávacím centrem pro tisíce návštěvníků ročně. "Naučil několik generací novému pohledu na přírodu kolem nás," uvedl Český rozhlas Dvojka v nekrologu, který charakterizoval Větvičku jako "milého kolegu".

Růže, slova a Medaile za popularizaci

Co dělalo Větvičku unikátním? Byl to jeho dar vyprávět. Zatímco mnozí botanici se skrývají za latinské názvy, on šel mezi lidi. V letech 1973 až 1988 redigoval časopis Živa, kde formoval veřejné mínění o ochraně přírody. Jeho literární stopa je impozantní – autor nebo spoluautor 13 odborných knižních publikací a nespočtu populárně-naučných textů. Specializoval se na dendrologii, zejména pak na rod růží, kterému věnoval celoživotní pozornost.

Za svou neúnavnou práci byl oceněn těmi nejvyššími metály. V roce 2004 mu Akademie věd České republiky udělila Medaili Vojtěcha Náprstka za popularizaci vědy. Toto ocenění potvrzuje, že jeho práce přesáhla hranice akademických zdí. Stal se spojovacím článkem mezi vědeckou komunitou a běžným občanem, který chce vědět, co kvete za oknem.

Poslední léta v Košumberku a patronát nad arboristem

Svou kariéru neukončil náhle. Až do roku 2020 vedl zámecký park ve Štiříně. Poslední roky života však trávil v Luži-Košumberku, kde byl dlouholetým patronem Hamzovy léčebny. Tamní arboretum bylo jeho posledním velkým projektem. Osobně vysazoval nové dřeviny a pečoval o to, aby prostředí léčebny mělo terapeutickou sílu přírody. I zde platilo jeho motto: příroda léčí.

Je třeba zmínit jednu kuriozitu, která může čtenáře zmást. Existuje druhý významný Václav Větvička (narozen 1954), imunolog působící v USA a později zpět v ČR. Ten se zabývá rakovinou prsu a beta glukanem. Botanik Větvička (1938–2026) je ten, kdo nám otevřel dveře do světa stromů a květin. Nekrology od České botanické společnosti i médií jasně rozlišují tyto dvě osobnosti, přestože sdílejí jméno i vazbu na Univerzitu Karlovu.