Jan Kubiš, český diplomat a bezpečnostní expert, který se stal klíčovou postavou v boji proti terorismu na mezinárodní úrovni. Also known as Jiří Kubiš, it served as UN special representative in Iraq, Afghanistan, and Libya, often stepping into the most dangerous conflict zones when others turned away. Nebyl to jen úředník v kšiltovce. Byl to muž, který šel tam, kde se střílelo, a mluvil s lidmi, kteří se báli nebo nenáviděli. Jeho život byl jedna velká výzva – a on ji přijímal.
Jan Kubiš začal jako student politologie, ale rychle pochopil, že svět se neřídí teoriemi, ale akcemi. V 90. letech se zapojil do mezinárodního vyjednávání, nejprve jako člen české delegace při řešení konfliktů v Balkáně. Později ho OSN vybrala jako jednoho z mála západních diplomatů, kteří měli důvěru jak od Západu, tak od východních a arabských stran. To mu umožnilo pracovat v Iráku po invazi, kde se snažil sjednotit rozdělené skupiny. V Afganistánu se snažil zastavit násilí mezi vládou a talibány – ačkoliv věděl, že to může stát život. A v Libyi byl posledním, kdo se pokusil zachránit město Sirtu před úplným zničením.
Jan Kubiš nebyl jen příkladem statečnosti. Byl příkladem toho, že diplomacie není jen o setkáváních v kancelářích. Je to o tom, kdo jde do těch míst, kde se rozhoduje o životech. Jeho práce v OSN ukázala, že někdo může být zároveň českým občanem a zároveň světovým řešitelem konfliktů. Dnes, kdy se svět znovu dělí podle ideologií, jeho přístup – klidný, trpělivý, ale neústupný – zní jako vzpomínka na čas, kdy lidé ještě věřili, že dialog může zabránit válce.
Na jeho počest byly pojmenovány ulice v Praze a Brně, ale jeho pravý památník je v těch místech, kde se lidé stále snaží mluvit místo toho, aby stříleli. V Česku ho znali jako výborného politika a diplomatu. Ve světě ho znali jako člověka, který neodcházel, když bylo nejhorší. A právě proto o něm stále hovoříme.
Níže najdete články, které se dotýkají jeho života, jeho mise a toho, jak jeho rozhodnutí ovlivnily svět – od konfliktů na Blízkém východě po českou politiku, která ho často zapomínala, ale nikdy nezavírala dveře.
Marta Kubišová se dozvěděla, že její bratr Jan Kubiš daroval tělo vědě bez jejího vědomí — a nezůstalo z něj nic. Sedm let hledala jeho popelky, ale oficiální dokument potvrdil: žádné zbytky neexistují. Její bolest je nejen o smrti, ale o zapomenutí.